Zpravodajství z jižních Čech

Krásné zářijové ráno – co jiného, než vzít košíček a vyrazit do lesa na naše oblíbená místa – kolem hájenky, rybníka - nejdřív přes les borový (panské hřiby), zatravněnou paseku s modříny (klouzky) a další nízké smrčí, kterému říkáme les liščí a vždycky tu nějaké najdeme, i když houby jinde nerostou. Kam chodíme na hříbky neprozradím.Hlavně že to funguje – podle typu lesa víme, kde co sbírat. To je MYKORHIZA. Kouzelné zaklínadlo. (Soužití vláken podhoubí hub s kořeny rostlin. Když už jsem v tom poučování, slovo vzniklo z řečtiny – mykes = houba, rhiza =kořen.)

Jak si tak mumlám to kouzelné zaklínadlo, cítím, že za nízkým porostem na mne někdo civí. A už je u mne – psisko, co mi sahá až k pasu. Přiznám se, bojím se cizích psů. Dokud si mne pes neochočí, jsem strachy bez sebe. Jako malou holku mne jeden vlčák napadl a něco se ve mně zaseklo.

A jasně, psi to vycítí, ten strach ze mne přímo čiší… Takže už se potím jako orosená sklence grenadiny a přiškrceným hlasem šeptám na svého spoluhoubaře: „pojď sem, je tu PES!“ Samozřejmě jsem k smíchu. Ten „můj“ zrovna čistí klouzky a suše odvětí: „klid, určitě tu má někde páníčka“. Páníček nepřichází a psisko mne začíná zcela nepokrytě obkličovat. Kruhy, ve kterých mne obíhá, se neustále zmenšují. Úměrně tomu se mi zrychluje tep a srdce nemám v krku, ale zřejmě už v kapse u kalhot…I mému příteli dochází, že přestává legrace, sám pejskař, v minulosti též majitel pitbullky – nalezence, se snaží ráznými pokyny psa odlákat. Daří se se střídavým úspěchem. To zvíře si totiž oblíbilo mně!

Po nekonečné půlhodině, kdy se tvářím, jako že žádný pes tu není a já sbírám houby, mi ten psíček skočil na nohu a předníma tlapama ji sevřel jako do svěráku. Lotova žena byla proti mně akční hrdinka. Jestli by chtěl někdo vyzkoušet rčení „krve by se nedořezal“ tak ve mně nezbyla kapka ani pro žíznivého upíra. V momentě, kdy jsem čekala amputaci nohy kousnutím pod kolenem, na to zvíře přišly psí touhy…
To už bylo příliš i na mého milého, s (zcela nepejskařsky) rozmáchlým gestem a klackem v ruce zařval: „a mazej domů!!“ Hafan mne okamžitě pustil a s pokorným výrazem se připlazil k nohám mého partnera. Ten zkonstatoval :  „to je přece  labrador z myslivny, jak má v kotci toho velkého plyšového krtka, co vždycky říkáš, že je ho pro něj škoda“ a že jim asi utekl a tak ho musíme dovést domů….

Mykorhiza nemykorhiza , místo plnění košíku jsme mazali zpět k myslivně, zvíře se cestou ještě stačilo vykoupat, následně nás při oklepávání a radostném pobíhání osprchovalo a tak jsme společně dorazili k hájence. „Neztratil se Vám pes?“ „Ne, ten je s někým v lese“ zabručel hajný. „No, s někým – s námi!“ odpověděla jsem podrážděně. „No, hlavně jestli Vás neobtěžoval“ usmál se hajný pod fousy.

Psa jsme vrátili, z hub už nic nebylo. Zbytek dne jsme vyplnili pilnou prací na zahrádce a navečer se vydali, jako uvědomělí chalupáři, ke kontejnerům na třídění odpadu. Cestou zpět se k nám přidal černý pitbull …

Po tomhle, pro mě značně vyčerpávajícím, dnu jsem si večer pustila televizi – na obrazovce se objevil rotvajler, držící za nohu vyděšeného chlápka. To si nevymyslíte.
Asi budu muset absolvovat kurz asertivity ke psům. Nebo jestli to není mykorrhiza. Symbióza psů se mnou…

17. září 2008

Pavla "Matkahari" Matysová