Zpravodajství z jižních Čech

Tak jsem se docela těšil. Znovuzvolený prezident Václav Klaus pozval všechny hejtmany na úterní odpoledne do Prahy na společenské setkání, které, jak bývá u pana prezidenta zvykem, bylo nakonec docela pracovní a navíc tentokrát zakončené nečekaným pozváním následujícího znění: Velvyslanec Polské republiky Jan Pastwa Vás srdečně zve na promítání filmu Katyň, režie Andrej Wajda, 125 minut, anglické titulky, simultánní tlumočení do češtiny, úterý 26. února 2008 ve 20.00.

„Katyň, Katyň, co je to ta Katyň to jsem již slyšel, to přece znám, to je přece o těch zavražděných polských důstojnících za druhé světové války“, lovil jsem tápavě v paměti a v duchu se i docela styděl.
No a pak přišla dvacátá hodina a já jsem seděl na polském velvyslanectví v ruce držel darovanou knihu s názvem Katyň aneb Stalinský masakr a triumf pravdy a na plátně jsem zároveň sledoval pravdivý a přesto neuvěřitelný příběh patnácti tisíc polských důstojníků zavražděných na jaře roku 1940 příslušníky sovětské NKVD (Narodnyj komissariat vnutrennych děl, Народный комиссариат внутренних дел – česky: Lidový komisariát vnitřních záležitostí – stalinská tajná policie - byl centrální státní orgán zabývající se vnitřní bezpečností, rozvědkou a kontrarozvědkou, který existoval v Sovětském svazu v letech 1934 – 1946 a posléze byl přejmenován na ministerstvo vnitra (MVD), posledním nástupcem byla KGB - Комитет государственной безопасности - česky: Výbor státní bezpečnosti).
Asi za dvě hodiny film skončil a já jsem měl pocit, že právě Katyň je film, který jsem i v rámci připomenutí našich únorových událostí potřeboval vidět. Znovu jsem si uvědomil jak nebezpečně a obrovsky otupující silou je čas.
Přesto to Poláci dokázali. Ještě v dubnu 1987 komunistické strany Polska a Sovětského svazu uzavřely dohodu, že budou společně zkoumat choulostivé záležitosti, které vyvolávaly hlubokou animozitu mezi oběma zeměmi. Polská „Solidarita“ to nazvala kampaní za likvidaci „bílých míst“. Na seznamu témat v té době však nebyla ani katyňská vražda, ani masové deportace Poláků z území zabraných Sovětským svazem v roce 1939 – což byly nejvýraznější projevy zničující politiky směřující za druhé světové války k likvidaci polské elity.
Přesto již o dva roky později, pod vlivem demokratických změn uskutečňujících se ve východní Evropě, tiskový mluvčí polské komunistické vlády musel potvrdit, že zločin v katyňském lese spáchalo NKVD. Poté 13. dubna 1990 Michail Gorbačov přiznal, že sovětské vedení nese plnou odpovědnost za Katyňský masakr.
Po více než padesáti letech tedy přišel hořký polský triumf pravdy. Sovětská moc začala nakonec uznávat hodnoty jako je respekt k důstojnosti každého člověka a právo na zachování jeho totožnosti a víry v sebe samého. Přišla tedy možná první známka zániku prastaré rivality Polska a tehdy Sovětského svazu, přišel první krok otvírající cestu k nové epoše míru a určité harmonie. Přišla nová perspektiva vzájemných vztahů.
Jsem přesvědčen, že teprve až přestane být pro české komunisty únor 1948 Vítězným únorem, potom může i k nám do Česka přijít první skutečná a oprávněná známka zániku prastaré rivality. Bohužel ze současných vyjádření zejména některých představitelů KSČM mám pořád pocit, že my v Česku, co se týká únorových událostí v roce 1948, na svůj hořký triumf pravdy a tedy i novou perspektivu vzájemných vztahů ještě pořád čekáme.

Miloš Vystrčil