Zpravodajství z jižních Čech

Tématem, které v poslední době rozvířilo pozornost jsou tělesné tresty dětí. Dnes, kdy píši tento článek, si uvědomuji, jak dvojznačná odpověď na tuto otázku může existovat. Jsem ovlivněna (jako ostatně většina lidí) dvěma strašnými příběhy dětských osudů. První z nich se odehrál nedaleko nás, v Havlíčkově Brodě. Malý chlapec, znásilněn a zabit pedofilem. Druhý případ sledujeme téměř v přímém přenosu: chlapci z Kuřimi. Právě probíhá soud s jejich matkou, tetou a dalšími osobami, které sehrály role v případu, jemuž se lidský rozum zdráhá uvěřit. Vidíme utrpení dětí a zcela přirozeně si říkáme, že něco tak odporného se již nesmí stát a přejeme si spravedlivý trest pro pachatele takových činů.

A do toho přichází návrh zákazu tělesných trestů dětí. Pod vlivem zmíněných kauz by si člověk řekl, ano, zakážeme to. Není normální bít děti, nelze to tolerovat. Ale zároveň se vnucuje i jiný pohled na tuto otázku. V mém případě vzpomínka na mé rodiče, na jejich výchovu. Byla jsem normální dítě, někdy jsem zlobila, ale nijak moc. Velmi zřídka jsem dostala od rodičů mírný pohlavek, či plácnutí. Věděla jsem za co. A také jsem věděla, že mě rodiče milují, že u nich nalézám oporu, bezpečí. Proto jsem jako dítě nikdy necítila křivdu a mé vztahy k rodičům se po této stránce nikdy nezkalily.

Podobné zkušenosti z dětství má můj manžel. Z těchto zkušeností jsme vycházeli při výchově našeho syna. Společně občas zavzpomínáme na dětské vylomeniny a na rodičovská plácnutí a jsme přesvědčeni, že jsme se k sobě v rodině chovali správně.

Proto se na plánovaný zákon o zákazu tělesných trestů dívám s rezervou. Obávám se, že zvráceným pedofilům a psychopatům v jejich jednání nezabrání a normální láskyplné rodinné vztahy zbytečně zkomplikuje.

Miroslava Němcová