REKLAMA

OTAZNIKY hotnews

PRÁVĚ VYSÍLÁME – SLEDUJTE ŽIVĚ TELEVIZNÍ STANICI i-Vysočina.cz – INFORMUJEME O VŠEM  

PRÁVĚ VYSÍLÁME – SLEDUJTE ŽIVĚ TELEVIZNÍ STANICI i-Vysočina.cz – INFORMUJEME O VŠEM  

kurka ikona 14062014Na olympijských hrách v Mexiku v roce 1968 zvítězil ve sportovní střelbě s libovolnou malorážkou a vyrovnal světový rekord. O minulém víkendu byl za to Jan Kůrka na pelhřimovském festivalu rekordů a kuriozit uveden do Rekordmanské síně slávy. Zlaté medaili Jana Kůrky ale předcházela velká dřina. Když se olympijský vítěz ve vzpomínkách vrací do dob, kdy sportovní střelbě teprve přicházel na chuť, vrací se zároveň na Pelhřimovsko, odkud pochází.

 

REKLAMA

Před jedenasedmdesáti lety se narodil v pelhřimovské porodnici, odkud si jej rodiče odvezli do Ústrašína. Poté žil řadu let v Božejově, kde vychodil i osmiletou základní školu. Není divu, že se k němu obě obce hlásí a považují jej za svého rodáka. S prvními tréninky sportovní střelby začínal ve svých šestnácti letech, kdy už bydlel v nedaleké Stříteži.

Vítězství na olympiádě v Mexiku v jeho pětadvaceti letech předcházelo devět let intenzivní práce. „Když jsem začal chodit do učení do Agrostroje, byl jsem ještě ve střelbě ryzí amatér, ale podřizoval jsem tréninku všechno. Ve fabrice se dělalo od šesti ráno do dvou odpoledne včetně sobot. Bydlel jsem tehdy ve Stříteži u Božejova, a tak jsem ráno musel vstávat ve tři čtvrtě na čtyři. Dojel jsem na kole do Božejova, opřel ho u Lacků o kovárnu a šup na autobus,“ začíná své vyprávění Jan Kůrka s tím, že dvakrát týdně nesl na zádech ranec se střeleckými pomůckami a malorážku.

„Vystoupil jsem na autobusovém nádraží, odkud to do starého Agrostroje v Sadech byla taky štreka. Ve dvě hodiny jsem skončil a vydal se ke Svaté Anně. V místech, kde jsou dneska zahrádky, bývala stará střelnice. Vždycky si na to vzpomenu, jak jsem mastil s tím ruksakem pěšky, když dneska vidím, jak k nám v Plzni rodiče vozí své děti těmi mercedesy a bavoráky a jsou rádi, že se jejich ratolesti tomuto sportu mohou věnovat,“ říká s úsměvem olympionik a vrací se zase zpět ke svým začátkům.

„Do půl šesté jsem pak na střelnici bouchal, ve čtvrt na sedm mi jel autobus domů. Přijel jsem, rychle něco pomohl mamce a po večeři ještě přes hodinu ‚sušil stojáka‘, takže jsem se dostal do postele někdy v deset, půl jedenácté. Nemluvím o nedělích, na ty jsem se těšil, že budu moct trénovat, i když doma čekala i nějaká ta práce. Později už jsem také začal jezdit po závodech, které se konaly o víkendech jednou za dva nebo tři týdny. Anebo jsme si v Pelhřimově s klubem, který zaplaťpámbů i dnes stále žije, dělali vlastní závody. Soutěžení je kořením tohoto sportu a základ růstu,“ podotýká.

Během návštěvy Pelhřimova při příležitosti festivalu rekordů přišlo Jana Kůrku pozdravit mnoho lidí, s nimiž jej právě od těchto vzpomínaných dob pojí přátelství. Na jiné kamarády si alespoň rád zavzpomínal.

„S Jaroslavem Knězů, kterého Pelhřimovští znají jako provozovatele autoškoly, jsme ve Stříteži u Božejova bydleli vedle sebe. Byli jsme velcí kamarádi a jednou jsme spolu měli takový průser, který také patří do střeleckého ranku. Někdy v letech 1956 nebo 1957 se objevil Travex, přípravek určený primárně k hubení trávy, ale my jsme jej používali trochu jinak. Udělali jsme z něho roztok a namočili do něj buničinu, tu jsme zabalili do Rudého práva a přidělali knot. To pak byly šlehy. Jeden mi bouchnul v ruce, až jsem měl spáleniny,“ vzpomíná Jan Kůrka na kamaráda, kterému také za mnohé vděčí.

„Hodně mi pomáhal, abych se mohl věnovat střelbě. Spolu jsme šli žádat na obec, aby nám dovolili zřídit si střelnici. K tomu nám posloužil vypuštěný rybník s protrženou hrází asi půl kilometru pod vsí, kde se říká ‚u pohodnice‘. Sice tam byla bažina, ale nic jiného zkrátka k dispozici nebylo. S kluky jsme si vyrobili ležení a proti protržené hrázi jsme v neděli po kostele chodili střílet,“ dodává.  

kurka hrubes 14062014
Po příjezdu do Pelhřimova už na Jana Kůrku čekal kamarád z dob jeho střeleckých začátků Bohumil Hrubeš.

Na festivalovém pódiu Jana Kůrku do Rekordmanské síně slávy uvedl zase Luboš Rafaj z Agentury Dobrý den, syn dalšího jeho kamaráda Pavla Rafaje. „Mám doma pohlednici, která tátovi v osmašedesátém přišla z Mexika. Stojí na ní: ‚Ahoj Pavle, vyhrál jsem. Honza‘,“ svěřil se při slavnostním okamžiku moderátor, proč je pro něho setkání s Janem Kůrkou výjimečné.

Ani po svém vítězství na olympiádě na Pelhřimov slavný rodák nezanevřel. Je s ním spjata i nová střelnice na kraji města směrem na Libkovu Vodu. Vznikla na základě jeho plánů, a to v době, kdy už byl olympijským vítězem. Protože však stavitelé jeho doporučení tak úplně nedodrželi, vzal si sám Jan Kůrka jednou v Plzni na Dukle dvoutýdenní dovolenou a pomohl ji dostavět, takže je jeho podíl na ní dokonce hmatatelný.

Úspěch na olympiádě neotevřel střeleckému rekordmanovi cestu všude. Stále na něho čekaly nástrahy. „Nedostal jsem se třeba v roce 1970 na mistrovství světa do Phoenixu ve Spojených státech amerických, šlo o takovou politickou nepříjemnost. Člověk občas řekne, co nemá, a já urazil člena ústředního výboru Svazarmu, což mělo nečekaný dopad. Nikdo mi ale tehdy nic do očí neřekl. Jel jsem dokonce s ostatními na soustředění a měl jsem už sbaleno. V pět hodin odpoledne se mělo odjet na letiště. Přišel jsem na střelnici raději dřív, něco po třetí. Nikde nikdo. Ptám se vrátného, kde jsou kluci? ‚Byl tu autobus, před hodinou odjeli.‘ V šatně jsem našel pouze svůj vak se zbraněmi,“ vyloví střelec jednu hořkou vzpomínku, ale nakonec nad ní mávne rukou s namítnutím, že se dějí i horší věci. Sám takovým čelil.

Možná o něm málokdo ví, že v osmi letech prodělal zánět mozkových blan. „V tom roce se objevil penicilin a ten mi zachránil život. Rodičům tehdy řekli, že do roka ještě mohu ochrnout, ohluchnout, ztratit zrak nebo něco jiného, ale že mohou být šťastní, protože jsem v pelhřimovské nemocnici první ze čtyřiceti dětí, který zánět mozkových blan přežil. Je to strašná nemoc. Podle toho, co mi potom vyprávěli, jsem byl čtyři dny v bezvědomí nebo jsem lezl jako opice, zavřený v kleci, pěnu u huby… Nakonec to odnesl zrak,“ konstatuje. Pět dioptrií na dálku jej ale nezastavilo, a tak je dodnes ve svém oboru uznávanou kapacitou a příkladem všem svým následovníkům.

Táta vždycky říkal, že mi ty flintičky vyhodí na hnůj

Jaký má dnes mládež o sportovní střelbu zájem?
Dá se říct, že zájem o střelbu je mezi mládeží dostatečný, i když je obecně zájem mládeže o sport dnes menší. Spíš máme problém s dostatkem obětavých trenérů, kteří by se mládeži věnovali. Moje poslání už je dávno jiné, dělám tu organizátorskou práci, ale někdy je mi to samozřejmě líto. Vidím, že kdybych toho či onoho dostal ‚do prádla‘, tak mu pomohu víc, než někdo jiný. Ne že bych si chtěl až tolik fandit, ale mám tu zkušenost sám se sebou, že umím člověka přimět k práci a dotáhnout to až tam, aby ho střelba chytla a bavila, takže začne sám od sebe trénovat i doma a bude se překonávat. Jen ten, kdo dělá víc, než se od něj chce, má šanci vítězit.

Vkládáte více naděje do mládeže, která pochází z našich končin. Proč?
Místní děti jsou podle mě pracovitější. Nemají takové možnosti rozptýlení jako děti ve větších městech, proto se dovedou věnovat jedné věci naplno. Mohu uvést příklad Černovic, kde jsou děti dobře vedené a mají úspěchy. Starosta je podporuje, rodiče si toho považují, že jejich děti něco znamenají a šíří slávu Černovic až v Plzni, České Lípě nebo Brně, kam jezdí závodit. Víc prostě věřím svému rodnému kraji.

Jak jste se ke sportovní střelbě vlastně dostal vy?
Jednou mě za odměnu, že jsme dobře cvičili na celostátní spartakiádě v Praze, poslali na Lipno, kde se zrovna konalo soustředění nejlepších krajských juniorů. Hned druhý den mě odtud ale chtěli vyhnat s tím, že tam nemám co dělat. Uprosil jsem je, protože by se po naší vesnici říkalo, že jsem určitě něco provedl, když jsem tak brzy zpátky. (smích) Takhle jsem ke střelbě přišel. Měl jsem to čtrnáct dní na očích a zalíbilo se mi to. Když jsem se vrátil, rozhodl jsem se, že se jí budu věnovat.

Vedli vás ke střelbě i doma?
Mamka mě podporovala. Táta vždycky říkal, že mi ty flintičky vyhodí na hnůj, protože viděl, co je doma práce. Ale mamka měla pochopení, za to jsem jí velmi vděčný.


Vysočina plná novinek a aktuálních informací

Jižní Čechy plné novinek a aktuálních informací

REKLAMA